- Kdykoli jsme naštvaní/rozhození, máme 100% jistotu, že nejsme přítomní, jsme v minulosti.
- Kdykoli říkáme, že si určité. období v dětství nepamatuji, vězme, že pamatujeme. Naše paměť má uloženo vše a ukazuje se právě v současných emočních reakcích. Jen si mnohé (z důvodu potlačení – odpojení se/disconnection) – nevybavujeme, těžce vybavujeme
Je to krátký návod k sebe-dotazování se, se soucitem namísto souzení se:
1. co se stalo? – ne hodnocení typu, on mně ponížil, naštval, ublížil (to jsou části starých, opakujících se příběhů)….ale konkrétně…
on/ona řekl to a to, udělal to a to…a nebo naopak neřekl, to a to, neudělal to a to
2. jaké emoce jsem prožíval?...je nutná přítomnost soucitu se sebou (nebo druhým), uznání, že naše emoce jsou vždy validní, a hlavně – že je chceme potkat a tím je uctít a uznat = přijmout (bez posuzování) – pak jsem s mými emocemi namísto připoutání k příběhu, dovolím si cítit bolest, vztek…ale nepokračuji v příběhu, který se mi tím 1000x rozvinul…,
když jsem s mými emocemi, tak sama sebe držím v náručí = to je léčení…
- pokud je to pro mne těžké, tak jdu pomaleji, přes tělo:
3. co jsem cítil, jaká byla má emoční reakce (ne analýza, ne interpretace) –
a) přenést se do vnímání těla, KDE (např. na hrudi, v žaludku, v rukou, v krku..) a co (stažení, horko, tlak…být přítomný v těle nám dává kapacitu něco změnit, vytvoří se prostor, léčení je možné jen v přítomném okamžiku, trauma má otisky v našem těle).
b) jaká je v tom místě emoce…nebo co by ten tlak na hrudi teď řekl, kdyby mohl mluvit….,
může to být např.: mám v sobě vztek, cítím smutek, bolest, strach, stud, cítím se zraněná….
(oddělím se od příběhu a od emoce, nejsem tou emocí – nejsem vzteklá, mám v sobě vztek = a to je rozdíl :-), jsem svědkem, pozorovatelem….získávám odstup, prostor…uvidět, co se skutečně děje).
– emoce jsou pamětí z minulosti…“implicitní paměť“,
– minulost se ukazuje v přítomnosti jako „emoční paměť“
—————————————————————————
- tento skok do těla a skrze tělo pomáhá pouštět a stále neopakovat naše příběhy….
je to cesta dostat se k jádru, namísto příběhů a tělo je u toho vždy v přítomném okamžiku (kapacita pro léčení=aby to sláblo, uvidět projekce a přijmout zodpovědnost za svůj život)
- propojení, spojení se sebou, soucit a jsem viděn/a…., kde je spojení, tam je bezpečí…
- poznám svoji vnitřní krajinu, buduji somatické prožívání (v přítomnosti), jsem spojena se svým tělem a tak jsem blíže svobodě = jsem tím a taková, jaká jsem, slábnou impulsy kontrolovat sebe a druhé, otevírám se zranitelnosti – nemusím se schovávat, potlačovat, obraňovat.
DOSTAT SE SKUTEČNĚ K MÉ EMOCI „CO JSEM CÍTÍLA/CÍTÍM“ JE TO, CO JÁ VLASTNÍM – NIKDO JINÝM, a jsem v ten moment v PŘÍTOMNOSTI
INTERPRETACE , VNÍMÁNÍ SITUACE (BYLA JSEM ODMÍTNUTA, OPUŠTĚNA, OSOČILI MNĚ, BYLO TO NEFÉR….ATD…, BYLO TO PONIŽUJÍCÍ…) SE VŽDY TÝKÁ NĚČEHO/NĚKOHO VENKU A TZN. NEVLASTNÍM JI A NEJSEM SPOJENA SE SEBOU, A NEJSEM V PŘÍTOMNOSTI…..ROZTÁČÍM CYKLENÍ A PŘÍBĚH.
CONNECTION + SAFETY = HEALING