(Sdíleno v čase úplňku, květen 2025)
Je dopoledne.
Cvičím na zahradě Tislogi – pět minut, deset… a najednou to přijde.
Záblesk.
Ne výboj z vnějšku, ale z nitra.
Takový, jaký možná znáš.
Někdy se objeví jen na vteřinu, jako pohlazení.
Jindy tě obejme celý.
Oni se dějí. Pořád.
Jen my je často neslyšíme – zahlceni děláním, spěchem, snahou něco stihnout, zvládnout, naplnit.
🌿 Dnes je Den matek.
A já tam, v zahradě mezi plicníkem, kopřivami a stébly trávy, pocítila to jediné slovo celým tělem:
MATKA.
Kolik bylo o ní napsáno…
Knihy, filmy, divadelní hry, písně, básně.
Matka jako archetyp.
Matka jako konkrétní žena.
Matka jako chybějící. Přísná. Milující. Bolestná. Živá…
A najednou se mi ten dnešní tichý moment propojil s hlubokým prožitkem,
který jsem měla kdysi s rostlinnými učitelkami.
Tam jsem poprvé opravdu ucítila něco, co bych mohla nazvat:
🌕 Matka všech matek –
energie, která není lidská, ale všechno obsahující.
Bez podmínek. Bez hodnocení. Bez nároku na výkon.
Prostě Je.
🌱 Klečím na všech čtyřech.
Zvláštní únava mě stahuje dolů.
Hlava mi padá mezi ruce.
Otevřu oči – a výstřihem volné tuniky zahlédnu svá prsa.
Tak samozřejmě patří k mému tělu –
a přesto, jako by existovala i samostatně.
Tiše. Hrdě. Visící dolů svou tíhou. Přitažlivostí Země.
A najednou přichází slovo.
Nejprve anglicky – nourishment.
A pak česky:
✨ VÝŽIVA.
A není to jen slovo.
Je to prožitek. Vlna. Přítomnost.
Výživa. Vyživují.
Stále tu jsou.
Ať se děje cokoli. V každé etapě, roční době, stavu světa.
S úžasem a zatajeným dechem se na ně dívám.
Jsou krásná. Jsou základem. Jsou symbolem.
A ještě víc než tím.
Ano – výživa. Matky. Země. Ženství. Ženský princip.
Vyživuje. Je.
🌍 Země je tu. Nikam neodchází. Neopouští nás.
Byla tu. Je tu. A bude tu.
Unavená. Svěží. Vyčerpaná. Drancovaná. V rozkvětu. V síle.
Stále tu je.
Vyživuje. Podporuje. Drží.
🌬️ Tají se mi dech.
To uvědomění se neděje myslí.
Děje se v těle.
V poli.
A pak přichází smutek…
Nebo dojetí?
Nebo obojí – se smutkem, radostí, uvolněním.
A láska.
K ní. Od ní.
A vnitřní klid. Mír.
Pocit bezpečí, výživy, podpory…
A současně vědomí, že to chce uctít.
Uznat. Zvědomit si ten obrovský přesah –
z osobní do transpersonální roviny významu MATKY.
Jsem vděčná za tento okamžik.
Nemusím to myslet, vymyslet, dělat, snažit se…
Ono se to děje. Právě teď.
🙏 Uctěme Matku – sebe, svoji, všech.
Zemi.
A přichází vděčnost.
Za výživu. Za život.
A hlavně – za to, že nás nikdy neopustila. A neopustí.
✨ Ve většině původních kultur – domorodých i přírodních národů –
je to přirozené vědění:
Máme dvě matky.
Jednu, která nám dala tělo – biologickou matku.
A druhou – tu, která nás nese po celý život:
Matku Zemi.
V šamanských tradicích se k ní vztahují s úctou, láskou, samozřejmostí.
Ne jako k něčemu „venku“, ale jako k té, která je základem všeho živého.
Říkají jí různě – Pachamama, Mama Gaia, Naše Matka –
ale vztah zůstává stejný:
🌾 Blízký. Posvátný. Skutečný.
A i my se můžeme rozpomenout.
V tichu.
V dechu.
V těle.
Na Matku, která tu stále je.
A vyživuje – dřív, než cokoliv dalšího vznikne.
Petra Kiselyová